Knihy – dobrodružství v pohodlí domova
Jistě, pro každého z nás je zábavou něco jiného, a kdybych všechny ty možnosti měla jmenovat, byli bychom tu několik dní. Sednout si a v naprostém uvolnění se ponořit do světa stvořeného někým jiným, nemusí být právě tou vaší nejoblíbenější kratochvílí.
Ale věřím, že se v tomto světě stále najdou mnozí, kteří krásu knih a hlavně příběhů v nich zapsaných, dokáží ocenit. Pro takové jsou pak knihy skvělými společníky.
Někdy se prostě potřebujeme oprostit od pout všedního světa, roztáhnout pomyslná křídla a rozletět se k lákavým dálkám příběhů.
– A máloco se vyrovná tomu, co cítím, když dočtu nějakou opravdu dobrou knihu. –
S knihami se směju, rozčiluji i pláču. Mohu se zamilovat a některé mi dokáží zlomit srdce.
Vlastně ani nezáleží na tom, zda se příběhy zakládají na pravdě, či je to jen pouhá fikce. Ale! Vznikly v mysli nějakého člověka, což znamená velikou pravděpodobnost, že alespoň část příběhu se odehrála – nebo odehraje v budoucnosti. Vždyť se říká každou chvíli, že na každém šprochu je pravdy trochu. A všichni umělci do své tvorby vkládají část sebe sama – ať už vědomě, či instinktivně.
Názorným příkladem je moje kniha Z deníku ohnivé démonky. Kamarádka mi ji kdysi vrátila s omluvou, že není schopná ji dočíst, protože má pocit, jako kdyby četla mě. Prý vše, co tam přečetla, slyšela už dávno předtím, když sem jí vyprávěla o svém životě v době, kdy jsme se neznali. Přitom je má kniha fantasy pro náctileté a mě samotnou nikdy nenapadlo, že by byl příběh vystavěný na skutečných událostech z mého života.
Ale myslím si, že číst knihy není jen zábava, která nám ukrátí dlouhou chvíli. Věřím, že je to i velká pocta. Autoři do svých příběhů vkládají své sny a naděje, ukazují nám své světy, dělí se s námi o své pocity. A to je, dle mého názoru, naprosto jedinečný dar, ve světě, kde se všichni snaží především chránit a předstírají, že skoro žádné city vlastně nemají.
Takové sdílení chce obrovskou odvahu. Protože každý z nás autorů se potýká se strachem, že jeho sny, myšlenky a naděje jsou tuctové, nezajímavé a tudíž budou neprodejné. Obáváme se, že naše díla neobstojí před tvrdou kritikou, neuspokojí náročné čtenáře a budou nám hozeny zpět k nohám, jako smetí.
NEJEN ČTENÍ, ALE I PSANÍ JE ZÁBAVA
Samozřejmě pokud píšu o zábavě spojené s knihami, musím zmínit i psaní. Ať už jde o uznávaného autora nebo teprve se klubajícího spisovatele, každý z nás zná radost a vzrušení spojené s naší tvorbou. Je krásné a zároveň s tím někdy i děsivé, popustit uzdu fantazii a tvořit příběh, jaký svět – jak toužebně doufáme – ještě nečetl. Je to těžké a je to vzrušující výzva. Každý příběh je jako naše vlastní dítě.
Jsme s ním od naprostého začátku, pečujeme o něho, přiživujeme jej a učíme ho mluvit nejen k nám, ale i k ostatním lidem. S takovým příběhem zažíváme krásné i krušné chvíle, někdy si zoufáme a jindy se radujeme za sebemenší krůček dopředu. To už k tvorbě patří a přesně tak ji milujeme.
Psaní příběhů je radost, vášeň a životní styl. Znamená mít u sebe vždy zápisník a zásobu propisek. Je to těžká taška plná knih, které nás inspirují a motivují, autorů, kterým se chceme vyrovnat. Jsou to naděje a sny svěřené voňavým stránkám v pevných i měkkých deskách, krásných zápisnících i ošuntělých sešitech.